23. sptembra 1253 – zomrel Václav I., český kráľ
Václav I. (* 1205, Praha – † 23. september 1253, Králův Dvůr),
zvaný tiež Jednooký, bol český kráľ od roku 1230 z rodu
Přemyslovcov.
Bol synom Přemysla Otakara I., českeho kráľa (1198 – 1230) a jeho druhej
manželky Konštancie Uhorskej.
Nadviazal na otcove politické úspechy a dokázal zúročiť jeho zisky. Počas
jeho vlády české krajiny doháňali v hospodárskej aj kultúrnej sfére
oneskorenie za vyspelejšími oblasťami južnej a západnej Európy.
Potomci Přemysla a Konstancie projevovali v přemyslovském rodě až
nezvyklou rodinou soudržnost (přesto mezi sourozenci vzniklo několik sporů,
které se řešily vojensky). Václavovými sestrami byly Anežka
Přemyslovna – později svatá Anežka Česká, polská kněžna Anna
Lehnická a korutanská vévodkyně Judita; jeho bratři byli moravskými
markrabaty, nejdříve Vladislav a poté Přemysl.
Korunovace
Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro
svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě Václavovy
volby. Celý plán spočíval v tom, že na pražském shromáždění české
šlechty v červnu 1216 někdo navrhne zvolení Václava coby českého
krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla, moravský markrabě
Vladislav Jindřich. Jakoby překvapený král bude s tímto záměrem
souhlasit. Šlo o to, aby tento akt nepopudil šlechtu, která jako jediná
mohla volit českého krále.
Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem
Fridrichem II. posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července
1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské
nezbývalo). Volbou Václava I. tak definitivně padl starobylý princip
seniorátu (ten se beztak prakticky nedodržoval) z doby Břetislava I., podle
kterého měl na český trůn nastoupit vždy nejstarší Přemyslovec. Od
trůnu tak byli odstaveni příslušníci vedlejších větví rodu.
Václav byl korunován 6. února 1228, ještě za vlády svého otce, jako
„mladší král“. Obřad provedl mohučský arcibiskup Siegfried
z Eppenštejna a poprvé při něm bylo upuštěno od starodávného
slovanského rituálu. Ve shodě s pražským a olomouckým biskupem
i velmoži Přemysl Otakar a Václav stanovili, že jejich nástupci budou
korunováni arcibiskupy z Mohuče. V případě, že by zástupce mohučské
diecéze odmítl, biskupa vykonajícího obřad si měl vybrat český
monarcha.
Jednooký král
Samostatně, i když pod silným vlivem své matky a sestry, začal vládnout
po otcově smrti v roce 1230. Jedinou ženou Václava I. byla od roku
1224 dcera římského krále Filipa Švábského Kunhuta Štaufská, se kterou
byl zasnouben už ve svých dvou a jejích snad sedmi letech. Manželé měli
pět dětí.
Od dětství byl Václav zvláštní – neurotický, možná psychicky chorý.
Miloval potulky hlubokým lesem, vášnivě lovil a právě při jednom z lovů
přišel o levé oko. Zvláštně zní informace kronikářů o tom, že král
Václav nesnášel zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti
hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během
jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Lékařskou terminologií se tato
choroba nazývá idiosynkrazie – zvýšená přecitlivělost na určité
frekvence zvukového vlnění.
Za panování Václava I. do Čech přichází gotický životní styl,
rytířská kultura, turnaje, šíří se obliba dvorské poezie a zpěvů. Jeho
vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvětšením českého
vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, výstavbou a rozvojem měst,
obchodu a řemesel.
Václav, stejně jako jeho otec a syn, podporoval příchod etnických Němců
do země. Byl také první, kdo poskytl privilegia Židům, kteří za to ovšem
platili nemalé částky.
Boje s rakouským vévodou a markrabím Přemyslem
Václav roku 1231 vtrhl do Rakouska, jelikož vévoda Fridrich II. Bojovný
zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny, přičemž Václavova
matka také pocházela z Uher. Fridrich poté využil rozporu mezi Václavem a
jeho bratrem, moravským markrabím Přemyslem, a v červenci 1233 pronikl se
svým vojskem na Moravu a obsadil hrad Bítov. Poté ale rakouský vévoda
onemocněl a odtáhl zpět do své země. Václav dobyl Brno a donutil bratra
k poslušnosti.
Císař Fridrich II. uvrhl Fridricha Bojovného do říšské klatby (1236) a
snažil se rozšířit svou moc do jeho teritoria. Pověřil Václava vedením
války s ním. Český král se zmocnil Dolního Rakouska i Vídně.
Václav ovšem stěží mohl být potěšen tak zjevnou expanzí císařské
autority tak blízko svých hranic. Diplomacie říšských knížat,
obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou
moc, vedla k usmíření českého krále s Fridrichem Bojovným. Císař
v roce 1237 klatbu raději zrušil, než by riskoval další otevřenou
bojovou frontu.
Fridrich Bojovný nakonec zaslíbil svou neteř Gertrudu Václavovu synovi
Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně
od Dunaje.
V letech 1233 a znovu 1237 se Václav I. dostal do konfliktu se svým
mladším bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. Příčinou sporu bylo
předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší Václavovy
sestry Judity. Václav s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl
uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Přičiněním Bély a královny vdovy
Konstancie se bratři smířili a Přemyslova vláda na Moravě byla omezena jen
na Olomoucko a Opavsko.
Boj proti Tatarům
Václav I. se velkou měrou zasloužil o odražení mongolského (tatarského)
vpádu do střední Evropy a značné ušetření českých zemí před Tatary.
Opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II.
Pobožnému, svému švagrovi. Jindřich ovšem na Václava nechtěl čekat
(byť se jednalo o jediný den), 9. dubna 1241 svedl bitvu u Lehnice.
Tehdy voj nájezdníků protáhl od severu Moravou, kterou poplenil, a ze
Slezska tak došel do Uher. Václavovi a jeho německým spojencům se koncem
roku (když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý břeh), podařilo
zabránit postupu Tatarů vedeným chánem Bátú k Vídni. Touto úspěšnou
obranou velmi vzrostla jeho prestiž.
Zanedlouho potom k Bátúovi dorazili poslové se zprávou o smrti velkého
chána Ögedeje a s povoláním na Kurultaj. Bátú musel od své invaze na
západ upustit a vydat se na Karakorumu. Po volbě nového chákána se
Mongolové o novou invazi do Evropy již nepokusili.
Vzpoura mladšího syna
Krátce poté Fridrich II. Bojovný neteř Gertrudu nabídl přímo císaři.
Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný
odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota II. Bavorský. České
vojsko zůstalo nepodpořeno a poraženo. Přesto se český princ a moravský
markrabě Vladislav roku 1246 s Gertrudou Babenberskou oženil. Rakouský
vévoda Fridrich téhož roku zahynul v bitvě.
Vladislav si získal podporu rakouské šlechty, ale svého předchůdce
následoval už o půl rok později (1247), zřejmě přirozenou smrtí.
Česká královna Kunhuta zemřela krátce poté (1248).
Těžce zkoušený Václav I. k značné nelibosti české šlechty
i druhorozeného syna o vliv v Rakousku postupně přišel a i jinak
zanedbával vládu. Šlechtici proti Václavovi povstali v čele s královým
synem Přemyslem (Otakarem II.). Válka mezi otcem a synem vypukla naplno roku
1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se podařilo opanovat celé
Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na
panství jednoho ze svých věrných Boreše z Rýzmburka. Ale po vítězství
u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit syna ke
kapitulaci.
Přemysl byl krátce vězněn na hradě Přimda, jeho spojenci byli popraveni.
Přemysl byl následně omilostněn a brzy se vrátil jako moravský
markrabě.
Babenberské dědictví
Gertruda Babenberská pokračovala ve svých nárocích na dědictví, ale ani
jeden z jejích dalších manželů se v Rakousku neprosadil. Václav a
Přemysl vystupovali jednotně a babenberské dědictví jim nakonec spadlo do
klína, když si rakouská šlechta zvolila za nového vévodu Přemysla (1251).
Budoucí král se oženil s Markétou Babenberskou, sestrou vévody Fridricha
Bojovného a vdovou po Jindřichu VII. Přemyslovci tak na příští čtvrt
století ovládli rakouské země.
Václav I. Jednooký zemřel 23. září 1253 na svém dvoře v Počáplích,
jeho srdce a vnitřnosti byly uloženy v kostele Panny Marie v Počaplích a
tělo bylo pochováno na pražském Starém Městě v Anežském klášteře
(opuková hrobka pod podlahou kostela).
Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Václava I.
Čechy
Staré Město pražské, asi 1235–1245
Stříbro, asi 1240
Loket, 1240–1253
Žatec, snad už 1249, určitě 30. listopadu 1265, kdy privilegium Přemysla
Otakara II.
Cheb, před 1250
Morava
Jihlava, 40. léta
Olomouc, ca 1240
Brno, 1238, 1240 – nejstarší doklad rychtáře 1243 zakládací
listina
Přerov, 1252
https://cs.wikipedia.org/…%C3%A1clav_I.
Oproti svému otci, Václav I. nastupoval na český trůn v úplně
změněné politické situaci. Přemysl I. si musel svoji vládu vybojovat proti
řadě svých přemyslovských příbuzných a obratnou politikou (a na druhý
pokus) si vládu udržel. Naproti tomu Václav neměl žádné vážné
konkurenty (Děpoltici ve slezském vyhnanství nebyli problémem).
V moravském markrabství sice vládl jeho bratr Přemysl, ale ten zachovával
věrnost svému staršímu bratru. Břeclavsko držela královna-matka
Konstancie Uherská.
Mladý Přemyslovec byl zvolen i korunován ještě za života svého otce,
šlechta ho zcela uznávala. Dá se říci, že Václav jako první z českých
vládců zdědil centralisovanou středoevropskou monarchii.
Přesto vláda Václava I. rozhodně nebyla klidná. Musel řešit mnoho
problémů. Sférou, která byla z pohledu panovníka klidná, byla církev
(s jejíž nároky zosobněnými biskupem Ondřejem se utkal Přemysl I.).
Vztah Václava k církvi mohl komplikovat obnovený spor mezi císařem
Fridrichem II. a papeži, ke kterému se Václav, jako jeden
z nejvýznamnějších mužů Říše, musel určitým způsobem postavit.
Další potíže měl tento český panovník se svým bratrem Přemyslem a
také s rakouským vévodou Fridrichem I. (v tomto případě hrála
významnou roli lákavá kořist v podobě rakouského vévodství, které
mělo po smrti posledního Babenberka osiřet). Václav se dostal do sporů
i s českou šlechtou – ty byly o to vážnější, že čeští magnáti
sesadili svého krále a namísto něj vybrali jeho mladšího syna.
V neposlední řadě za kralování čtvrtého českého krále se
středovýchodní Evropou (i českými zeměmi – Moravou) prohnaly
mongolské hordy. Mladého Václava (nastupoval zhruba v 25 letech) čekala
řada „výzev“, z nichž některé mohl předpokládat, byly zřejmé a
mohl se na ně připravit, některé nečekal zřejmě ani on, ani nikdo z jeho
současníků (hlavně nevyzpytatelné Mongoly).
Konfliktní Rakousy:
Václav na počátku své vlády „zdědil“ válku s rakouským (a
štýrským) vévodstvím, v jehož čele stál Fridrich II. Babenberský,
zvaný Bojovný. Právě první nám známý Václavův státnický čin se
týká tohoto sporu. V létě roku 1231 vtrhl do Rakous a vyplenil je od
Kremže až po uherské hranice, aniž by svedl bitvu.
Dva roky poté převzal iniciativu rakouský vévoda, když v létě
1233 vpadl na Moravu, kde se k němu připojil Václavův bratr a moravský
markrabě Přemysl, a obsadil hrad Bítov. S příchodem Václava se ovšem
Fridrich se svými muži vyhnul bitvě a uprchl. Od Přemysla odpadla většina
šlechty, která se poddala českému králi. Kapitulovat musel i Přemysl,
který se s bratrem usmířil a do budoucna už se s bojovným vévodou
nespojoval.
V dubnu 1234 Babenberk i Přemyslovec uzavřeli mírovou smlouvu, která
neměla valného významu. Rok poté už se znovu válčilo. Do vévodství
opět vpadl český král, ale s ním také uherský Ondřej II. I toho si
dokázal pohraničními střety Fridrich Babenberský znepřátelit.
V roce 1236 si rakouský vévoda znepřátelil římského císaře (také
Fridrich II. ovšem Štaufský), ten na něj uvalil říšskou klatbu (acht) a
zbavil ho všech hodností a majetků. Pacifikací vévodství císař, který
prodléval za Alpami, pověřil českého krále. Vpád Václava, společně
s bavorským vévodou, pasovským a bamberským biskupem a také aquilejským
patriarchou na podzim 1236 byl úspěšný. Vévoda byl vyhnán.
Morava a její konfliktní markrabí
Jak již bylo napsáno výše, Přemysl se vzbouřil vůči svému bratru a
spojil se s jeho rakouským nepřítelem. Nevíme bohužel, jaké měli
vzájmené vztahy oba bratři, ani to, jak reagovali na rozdělení království
(Morava mladšímu a Čechy s vrchní vládou a královským titulem
staršímu), které bylo dílem jejich otce Přemysla I. na sklonku jeho vlády.
Povstání Přemysla se obešlo bez následků, Václav mu potvrdil jeho titul a
majetky, které držel. Jako výraz rodové solidarity se může jevit
založení kláštera v Tišnově, který iniciovala matka Konstancie, ale
pozemky zajistili jeho fungování bratři Přemysl a Václav.
Vdalších letech bylo soužití obou bratrů korektní, Přemysl se účastnil
tažení proti svému bývalému spojenci. K dalšímu povstání Přemysla
došlo v roce 1237 a zřejmě mělo souvislost se změnou vládce Břeclavska,
místo stárnoucí Konstancie (odškodnil ji, ale jak, to již prameny
neříkají) sem dosadil svého synovce Oldřicha Korutanského (syn Václavovy
sestry Jitky a Bernarda Korutanského). Zda Přemysl doufal v připojení
jihovýchodního cípu Moravy ke svému markrabství, se můžeme dohadovat.
Známe ale další vývoj událostí. Václav se silným vojskem přitáhl na
Moravu, Přemysla opět nepodpořila valná část moravské šlechty (na jeho
straně stanuli páni z Deblína a Bludovici), musel proto uprchnout do ciziny.
Zakotvil v Uhrách, jichž vládce Béla IV. vyjednal smír mezi
přemyslovskými bratry. Stalo se tak na konci roku a na začátku nového, tedy
roku 1238, se Přemysl vrací zpět na Moravu, tentokrát je území jemu
podléhající tenčí: Václav ponechává pod svou přímou správou jih
Moravy, Přemyslovi zůstává markrabský titul a kontrola Olomoucka
s Opavskem. Přemysl umírá v říjnu 1239, a tímto okamžikem Václav
přebírá kontrolu nad celou Moravou (vyjma Břeclavska), jeho nejstarší syn
Vladislav je zatím ještě příliš mladý k tomu, aby mohl spravovat část
království.
První kolo válek o babenberské dědictví a evropská politika
Mezitím začíná být jasné, že babenberský rod vymře po meči, že se
Fridrichovi nenarodí syn a dědic a obě vévodství zdědí manžel jedné
z jeho neteří – Gertrudy nebo Markéty. Začíná doslova boj všech
rakouských sousedů proti všem o tuto tučnou kořist. Poté, co se
Václavovi a jeho spojencům podařilo obsadit Rakousy a Štýrsko, doufal, že
mu tyto země císař udělí. Nestalo se tak, Fridrich Štaufský sem dosadil
své správce, evidentně byl dalším z hráčů o dědictví. To muselo
vést a vedlo k ochladnutí vztahu českého krále k císaři a uvažování
nad možností připojit se k papeži (Řehoř IX.), který byl Štaufovým
oponentem.
Václav se připojil na stranu papeže, zvlášť když Fridrich byl poražen
severoitalskými městy u Brescie a v březnu 1239 exkomunikován. Ještě
předtím se ale prostřednictvím papeže a bavorského vévody usmířil
s Fridrichem Babenberským. V únorovém Pasovu Václav slíbil pomoc
Fridrichovi při obsazení jeho zemí (odkud ho dříve vyhnal), na oplátku
měl Fridrich Václavovi přenechat část Rakous severně od Vídně a
zasnoubit Fridrichovu neteř Gertrudu s Václavovým prvorozencem Vladislavem.
Václav se sice otevřeně postavil císaři, ale rozšíření své moci na jih
se zdálo samozřejmé. V tom se ale krutě přepočítal. Poté, co česká
vojska dosadila na vévodský stolec dřívejšího vévodu, lstivý Fridrich
rychle uzavřel mír s císařem a přiklonil se na jeho stranu.
Václav pobyl ještě několik měsíců v papežově táboře (v této době
z českého království agituje energický Albert (Behaim)), ale posléze se
smíří s císařem i on. Je čas vyřídit si účty s Fridrichem a mocí
mu připomenout jeho sliby ohledně budoucnosti obou vévodství. Na konci roku
1240 vpadl do Rakous, o míru bylo jednáno až na jaře. Václav se zřekl
severních Rakous, Fridrich potvrdil svůj slib ohledně sňatku dědiců.
Mezitím se do střední Evropy blížilo mongolské nebezpečí.
Mongolské intermezzo
Mongolské nebezpečí nebylo tak úplně nečekané; v druhé polovině
30. let rychle obsadila mongolská vojska evropské Rusko, v roce 1240 padl
Kyjev. Záminkou k dalším útokům na západ byli Polovci, Kumáni,
kočovníci, kteří před Mongoly uprchli pod ochranu uherského krále Bély.
Za nimi směřoval hlavní mongolský proud, který svedl víteznou bitvu na
řece Slané. Druhé mongolské vojsko, který mělo oslabit polská knížata,
mířilo přes Sandoměř, Krakov a Vratislav (všechna tato místa dobylo) dál
na západ. Vratislavský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko, nečekal
ovšem na posily – jeho švagr, český král Václav I. byl zhruba dva dny
pochodu daleko, a svedl bitvu u Lehnice. I ta skončila pro křesťanstvo
porážkou a pro Jindřicha smrtí. Mongolové se poté stočili k jihu,
směrem na Uhry, kde se spojili s druhým proudem. Projeli Moravou, kterou
velmi zpustošili, aniž by narazili na výrazný odpor. V bezpečí byla jen
opevněná města. Král zatím u Žitavy rozprášil menší, snad zbloudilý,
mongolský oddíl. Jak rychle se mongolské nebezpečí objevilo, tak i rychle
zmizelo.
Císař, rakouský vévoda a papež
V roce 1242 vévoda porušil dřívější dohody a vpadl na Znojemsko. Není
znám nějaký Václavův protiútok, zřejmě pozorně sledoval dění mezi
hlavami křesťanstva – císařem a papežem. Řehoř umírá v roce 1241,
krátce poté je zvolen jeho nástupce Celestin IV. Ten záhy umírá a
papežský stolec čeká nejdelší sedisvakance, téměř dvouletá. Císař si
ale nedopřál rozhodujícího vítězství. V Německu od něj odpadl jeho
dosavadní spojenec, mocný mohučský arcibiskup Sigfried III; který se ihned
stal hlavou a organisátorem oposice. V roce 1243 byl zvolen papežem Inocenc
IV. Nakrátko je uzavřen mír, ale záhy propuká opět spor mezi císařem a
papežem. A papež začal do svého tábora lákat i Václava I. V listopadu
1244 získal český král privilegium, díky němuž ho žádný papežský
legát nemohl uvrhnout do klatby. Na jaře 1245 prostřednictvím
mohučského Siegfrieda se Václav smířil s papežským agitátorem
Albertem.
Císař zahájil protiútok v slabém místě Václavových tužeb –
v Rakousích. Do Vídně putovala velkorysá nabídka povýšit vévodství na
království a žádost o ruku Gertudy samotným císařem. Tomu k Václavově
libosti zabránil papež, prostřednictvím rad papežových legátů císaře
odmítla sama Gertruda.
V lednu 1246 se pokusil Václav po císařově neúspěšném plánu vévodovi
připomenout jeho sliby ohledně Gertrudy a nástupnictví. Bitva u Stožce
skončila pro české vojsko porážkou, zajat byl Oldřich Břeclavský a
z moravských pánů Boček z Jaroslavic, jeho bratr Kuno a Crh
z Čeblovic.
V květnu mohl slavit určitý úspěch papež, na špatně obsazeném sněmu
ve Veitshöchheimu u Würzburku byl zvolen protikrálem durynský lantkrabě
Jindřich Raspe. Václav se volby neúčastnil, vzdorokrále ani neuznal.
V této době ale Fridrich konečně svolil se sňatkem své nejstarší
neteře a v květnu se konala svatba. Václav si mohl mnout ruce, vévodství
bylo Přemyslovcům na dosah. A skutečně, měsíc poté Fridrich umírá
v bitvě s Uhry na Lávě a Vladislav nastupuje na vévodský stolec. Ne však
na dlouho, v lednu 1247 umírá. Pro Václava je to veliká ztráta a trvá
několik let, než se znovu zapojí do boje o pozbytý zisk. Předtím ho
čekají potíže doma.
Příliš mnoho biskupů
V olomouckém biskupství panovaly spory mezi adepty o biskupské
důstojenství – olomoucká kapitula (která ovšem byla z části
v klatbě mohučského arcibiskupa) zde totiž zvolila v roce 1240 nového
biskupa, kterým byl její děkan (rovněž v klatbě) Vilém. Mohučský
arcibiskup Siegfried však tuto volbu neuznal a po dohodě s králem dosadil do
tohoto úřadu Konráda, do té doby kanovníka v Hildesheimu. Král donutil
Viléma se svého úřadu vzdát. Papež na lyonském koncilu (1245) Konráda
sesadil a nahradil Brunem z Schauenburku, svým osobním kaplanem.
Do Olomouce Bruno dorazil až v létě 1246, a to po dlouhých vyjednáváních
mezi několika stranami, kdy Konrád získal doživotní příjem z některých
biskupských majetků a v platnosti zůstala také některá jeho
rozhodnutí.
Přemysl, šlechta a povstání
Po smrti syna se zdá, že Václav resignuje na kralování, nepokračuje jeho
snaha opět získat Rakousy a Štýrsko, není ani nijak aktivní ve střetu
papeže s císařem. Snad se dá i věřit pokračovatelům Kosmovým, že
král se obklopil několika málo oblíbenci a trávil v jejich společnosti
nebo sám čas na loveckých hrádcích. Neúčastní se volby nového
protikrále Viléma Holandského v říjnu 1247 (Jindřich Raspe zemřel
v únoru téhož roku).
Nejpozději na konci března 1247 je jmenován nový markrabě, Přemysl
(Otakar II.), v polovině roku 1248 je již označován jako mladší český
král. Oba Přemyslovci se dohodli na určité formě spoluvlády, o jejímž
přesném znění se dá pouze a jen spekulovat. Stejně jako o tom, zda a
nakolik se starší král stáhl z politické scény.
Ať již existovala dohoda nebo ne, v červenci 1248 došlo k převratu.
Přemysl se od části české šlechty (lze za tím vidět různé nespokojence
z Čech, Přemyslovy věrné z Moravy a pražského biskupa Mikuláše) nechal
zvolit již ne mladším, ale jediným českým králem. Václav byl z trůnu
sesazen. Kromě osobních ambicí v tomto převratu mohla svoji roli hrát
i zahraniční orientace českého krále (vzbouřenci se přikloní
k císařské straně).
Václav, ač uvězní biskupa Mikuláše, který mu novinu o jeho sesazení
přijel oznámit na Zvíkov, naoko stav přijme a uzavře se svým synem
příměří. To netrvá dlouho.
Přemysl v polovině listopadu míří do severních Čech poplenit statky
Boreše z Rýzmburka, Václavova maršálka (velitele ozbrojeného doprovodu).
Boreš společně s Havlem z Lemberka a míšeňskými spojenci krále
Václava v noci napadá Přemyslův tábor a rozpráší jej v bitvě
u Mostu.
V lednu sbírá Václav vojsko v Brně (kromě české šlechty se zde
objevuje řada spojenců z Říše), v únoru se neúspěšně pokouší
obsadit Prahu (podaří se mu získat jen Vyšehrad), později táhne na Žatec
a poté k Budyšínu, kde válčí se silami svého syna.
Na začátku léta je domluveno příměří, Václav v Litoměřicích
pořádá sněm a hrozí všemu duchovenstvu, které se na něj nedostaví. Zde
také vyhlašuje, že v zemi má skončit násilí. Na začátku srpna
začínají další válečné operace, na Moravě se válčí o Znojmo.
Václav 5. srpna překvapivým manévrem obsazuje Staré Město Pražské,
překvapený Přemysl zanechává posádku na Pražském hradě (která se
statečně brání) a utíká. 15. srpna je dojednáno příměří, dalšího
dne se Václav I. nechává znovu korunovat a Přemysl se vzdává.
Vláda se v království vrátila k poměrům z roku 1247 – Václav I.
zůstal jediným králem, jeho synovi bylo navráceno moravské markrabství,
kromě poloviny výtěžku z ražby mince v Jihlavě. Vzbouřené šlechtě
byla zřejmě Václavem I. slíbena milost.
Tentokrát se ale Václav projevil jako lstivý panovník. Přemysl je na
Týřově zajat a po určitý čas je vězněn (snad na Přimdě). Po
propuštění odjíždí na Moravu s dohledem starších šlechticů, věrných
Václavovi. Čistka mezi úřady proběhne i v Čechách. V roce 1250 jsou
polapeni a popraveni dva původci povstání – bývalý sudí Ctibor a jeho
syn Jaroš.
Při zamyšlení nad povstáním a jeho hodnocením se tento konflikt jeví jako
zbytečný – mohlo jen o několik let urychlit vývoj, čímž se myslí
nástup mladého krále a generační výměna předních zemských úřadů a
panovníkova okolí. Ač si své posty udrželi Václavovi věrní, změna
personálního obsazení těchto úřadů stejně přišla s nástupem
Přemysla, který, snad veden záští, staré protivníky potrestal a staré
spojence odměnil.
Letopisci se nezmiňují o strašlivých následcích povstání, plenění,
zabíjení a mohutném výbuchu nenávisti, tak jako v letech 1278–1283,
není ale důvod tyto projevy domácí války odmítat.
Znovu vstříc jižním vévodstvím
Oba Přemyslovci se usmířili a mohli znovu, i když v obměněné sestavě,
plánovat cesty k zisku babenberského dědictví. Situace se mezitím
částečně změnila. Obě vévodství ovládal opět císař Fridrich
prostřednictvím svých zástupců, Gertruda se vdala za Heřmana Bádenského.
Ten na podzim 1250 umírá (zanechal syna Fridricha a dceru Anežku, ale jejich
nároky nebral nikdo vážně) a krátce po něm umírá i Fridrich II.
Štaufský. Jeho syn a nástupce Konrád IV. má tolik problémů jinde, že se
do boje o vévodství nazapojuje. Snaha kurie o provdání Gertrudy za bratra
Viléma Holandského selhala na odmítnutí plánované nevěsty, tím pádem
ztratila podporu jak kurie, tak i většiny domácích příznivců.
Boje o Rakousy, kde se stále více prosazují nároky druhé dědičky –
Markéty, nyní vedou hlavně bavorští Wittelsbachové a čeští
Přemyslovci. Nakonec byli Přemyslovci úspěšnější. Rakouští předáci
na podzim 1251 požádali českého krále, aby se ujal těchto území. Ten
obratem vyslal svého syna Přemysla, kterému bez větších obtíží
holdovala celá země. Tak, aby získal i jiný nárok na Rakousy, než jen
volbu šlechty, pojal v únoru 1252 za svou ženu Markétu Babenberskou. Osobu
značně starší (bylo jí snad již kolem 50 let).
Přemyslovcům vyvstal další konkurent v zájmu o obě země – král
Béla IV. Svůj nárok zakládal na tom, že ovdovělá Gertruda se opět vdala,
a to za jeho blízkého příbuzného, haličského knížete Romana. V červnu
vpadli do Rakous a Štýrska Uhři a na Moravu Kumáni (Polovci). Po uklidnění
situace do Štýrska přijel Přemysl, kterého po určitém váhání přijala
za vévodu tamější šlechta.
Béla mezitím sestavil silnou protičeskou koalici – místo Romana jeho otec
Daniel a bratr Lev, dále Jindřich Dolnobavorský, krakovský Boleslav
Stydlivý a opolský Vladislav. Tito (bez Jindřicha) zaútočili v létě
1253 na Opavsko a poplenili ho. Béla vpadl na Moravu, bitva s Moravany byla
svedena u Olomouce. Moravani utrpěli těžké ztráty a byli poraženi.
Spojenci odtáhli, až když se z Čech přiblížil Václav a z Rakous
Přemysl. Smír zařídil papež Inocent IV; jemuž (a protikráli Vilémovi)
záhy slíbil věrnost rakouský a štýrský vévoda a nástupce českého
krále. K nástupu Přemysla došlo již záhy. Václav umírá 22. září
1253 na svém loveckém dvoře v Počaplech u Berouna. Až 17. října
dorazil do Prahy Přemysl, Václav byl pohřben v kostele sv. Františka.
Výstavba země
Václav podporoval řadu církevních institucí. Jeho štědrosti se těšily
Kladruby, Plasy, nově založený Tišnov i jiné kláštery. Významně
podporuje svoji sestru Anežku.Za jeho vlády se z laického špitálního
bratrstva, založeného v roce 1233 svatou (od roku 1989) Anežkou, stává
řád. V roce 1237 dostává pravidla v podobě řehole sv. Augustina a
vzniká tak první a jediný český řád – křížovníků s červenou
hvězdou.
Za Václava pokračuje zakládání nových měst (nebo převod dřívějších
sídlišť na městské právo), žďáření hustých lesů a zakládání
nových vesnic. Po mongolském vpádu dochází k zvýšené výstavbě nových
hradů (jak králem, tak i šlechtou).
V této době začíná těžba stříbra v Jihlavě, Václav má velkou
zásluhu na právním zakotvení této činnosti.
I v oblasti kultury si může Václav připisovat kladné body. Podporoval
gotické umění a za něj se do Čech šíří ideály rytířství, turnaje a
minnesang.
Václav byl komplikovanou osobností. Těžce nesl odchod svých
nejbližších – syna Vladislava, manželky Kunhuty – to ho strhávalo do
apatie a nezájmu o státnické povinnosti. K dalším jeho negativům lze
přičíst lstivost, s jakou se zachoval vůči svému synovi a jeho
spojencům, ale i bezelstnost, jakou projevoval vůči Fridrichovi
Babenberskému. V českých dějinách je zastíněn jak svým otcem, který
stvořil české království, tak i svým synem, který se stal
středoevropským hegemonem. Václav ovšem dokázal navázat na dílo svého
otce, co se týče zvelebování a rozšiřování dědičných zemí, a jeho
houževnatá politika dokázala zajistit rozšíření rodové moci svému synu.
Pokud hodnotíme Václava I. jako nejslabšího českého panovníka
13. století, tak jen díky velikosti všech ostatních vládnoucích
Přemyslovců. Václav I. nebyl špatným panovníkem, už jen díky tomu, že
dokázal držet krok s napjatou dobou.
http://www.e-stredovek.cz/view.php?…
Obřad korunovace Václava I. v pražském kostele sv. Víta provedl
mohučský arcibiskup Siegfried (II.) von Eppstein († 9. 9. 1230). Ten si
dal od Přemysla I. a Václava I. vyhotovit listinu, v níž mu bylo potvrzeno,
že jen mohučský metropolita má právo pomazat a korunovat českého krále.
Tím bylo ustoupeno z výsady uvedené ve Zlaté bule sicilské povolující,
aby českého krále mohli korunovat domácí biskupové. Zjevně tu
převážilo obecné evropské povědomí, že králové jsou pomazáváni a
korunováni arcibiskupy. V listině vystavené na Strahově pro klášter
premonstrátů v Teplé Přemyslem Otakarem I. za účasti Václava I., je
Václav jmenován jako syn Přemyslův, nyní posvěcený za českého krále.
Václav sám se začal označoval jako „dei gratia junior rex Boemorum“ –
jako „mladší král Čechů“. Tento titul byl použit na novém typu
pečeti Václava I., jehož otisk je dochován jen ve dvou exemplářích z let
1228 a 1229. Když pak Přemysl Otakar I. 15. prosince 1230 zemřel,
převzal Václav I. oboustrannou pečeť svého otce, na níž bylo na opisu
lícní strany změněno jen panovníkovo jméno. Ve svém titulu na listinách
se začal často označovat coby z milosti Boží čtvrtý král Čechů
(„dei gracia rex Boemorum quartus“). Uvedením tohoto počtu byla viditelně
zdůrazněna kontinuita královského důstojenství českých panovníků.
Nástupnictví Václavovo po Přemyslu Otakarovi I. ve všech právech a
državách potvrdil listinou vydanou v červenci 1231 v Melfi císař
Friedrich II.
http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/…I--1230-1253